Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zakarpatská Ukrajina na koních

18. 10. 2017 17:06:37
Pokud někdo koukal do telefonu, tak jenom proto, aby si prohlédl fotky, které právě vyfotil. I přes všechny nádherné snímky ale člověk neprohlédne místní krásu, dokud si ji sám neprožije. Zakarpatské poloniny.

„Ahojte :) Sháním k sobě parťáka na supr koňskou akci na Ukrajině...Jedná se o pět dní v Zakarpatské Rusi, prohlídka Užhorodu a pak pryč z civilizace a jízda na huculech po místních poloninách.“

Tak takhle koncem srpna napsala moje kamarádka Eliška poptávku na facebooku. Výzvy jsou od toho, aby se přijímaly, proto jsem jí rovnou napsala, že pokud se jí na to nikdo nepřihlásí, se mnou může určitě počítat. No a za pár dní bylo jasno, Hanička se podívá do Ukrajiny :)

V první půlce října už je celkem chladno, ale nabalili jsme teplé oblečení a pořádný spacáky pro případy největší nouze. V doporučené výbavě byla i píšťalka. To pravděpodobně proto, že by se nějaký turista ztratil v horách, které jsou totálně bez signálu ... oukej, píšťalka teda bude můj nejlepší kámoš na cesty.

Ve středu 11.10.2017 jsme nasedli do nočního vlaku v Praze, který jel až do Košic. Premiéra cestování v lůžkovém voze. Znát ty podmínky dřív, možná si radši zaplatíme nějakou business třídu. S našima velkýma krosnama vylízt do třetího patra kupéčkových lůžek - k nezaplacení. Byl to takový spánek nespánek, ale lepší než drátem do oka. I když, poté, co se mnou tahle jedna noc udělala, bych možná radši ten drát.

V Košicích jsme chvíli zmateně srovnávali nalezené spoje na internetu se skutečností, co zobrazovala nádražní tabule. Měli jsme přestoupit na autobus, který nebyl nikde označený. Na poslední chvíli jsme našli autobus jedoucí přímo do Užhorodu, který měl snad dvě poslední místa ze všech předplacených místenek. Všechno vyšlo tak akorát.

Cestou mě oslovil pán, vedle kterého jsem seděla. Snad jediný další Čech v autobusu plném Slováků a Ukrajinců. Jestli prý náhodou taky nejedem na koně. Vida, první spojenec, který má podobně bláznivé nápady, jako my.

---

Zápis z deníku, čtvrtek 12.10., 10:15

„Rozhodla jsem se, že na hranicích vyzkoušim místní toiky. Ehm, horší toiky jsem asi ještě neviděla. Nebo teda viděla, ale do nich jsem nevlezla. Tady už jsem neměla moc na vybranou ... “

---

V Užhorodu na nás čekali Petr s Jurim, naši průvodci. Ubytovali jsme se v nedalekém hotelu a od jedné hodiny započali naplánovaný program obědem. Už po příjezdu mi bylo celkem jasné, že nejsem fyzicky schopná zvládnout po dlouhém cestování ještě celoodpolední maraton po městských památkách, proto jsem po obědě tuto část vzdala a vydala se do peřin na pokoj v hotelu. Klimatizace nočního vlaku si vybrala svou daň a já celé odpoledne proležela v zimnici a pravděpodobně v celkem dost vysoké horečce, protože jsem se z postele nedokázala ani zvednout. Motala se mi hlava a bez opory zdi bych nedošla ani na záchod. Už jsem byla zoufalá, že jak rychle tahle výprava začla, tak pro mě taky rychle skončila. Zatímco ostatní nasávali informace energické průvodkyně spolu s degustací místních piv, já se snažila vymyslet, jak z malátného stavu co nejrychleji uniknout. Našla jsem nějaký poslední zapadlý paralen a s vypětím sil se vydala na půl osmou na smluvenou večeři. To prostě dám!

Podával se místní šašlik, kterému předcházelo několik předkrmů. No starali se o nás královsky. Jako jediná jsem si místo piva objednala horký čaj. Po večeři jsme se moc nezdržovali a s partou sympatických Slovenek vyšli zpět k hotelu. Přecejenom unavení z cesty byli všichni. Jedna dobrá duše mi na noc ještě dala driják na chřipku a já doufala, že to do rána všechno vypotim a bude dobře.

Druhý den ráno jsme pro jistotu začali pořádným očistcem, protože následující tři dny slibovaly akorát divočinu uprostřed hor bez elektřiny a teplé vody. Můj stav se od večera příliš nezlepšil, ale byla jsem rozhodnutá to rozchodit, tak mě nezastrašil ani šestikilometrový pochod do mírného kopce. Tam na nás čekalo zázemí koňského hospodářství, které předčilo moje očekávání. Naprosto dokonalý únik z civilizace. Naprosto dokonalá poloha v rozlehlém údolíčku, kde se sbíhalo několik potůčků. Ve spojení s podzimním babím létem, kdy už příroda hrála všemi barvami, byl každý pohled do kraje balzámem pro duši. Počasí vyšlo neuvěřitelně nádherně. Většinu času svítilo slunce a i přes velmi chladné večery nám zima celkový prožitek v horách nekazila.

Po příchodu už na nás čekal oběd v místní improvizované venkovní kuchyni. Páni se činili, vařili tady luxusně. Jídla bylo vždycky dost a nikdy nad nim nikdo neohrnul nos. Všechno z čerstvých surovin, většinou z masa a zeleniny. Chuťové pohárky prožívaly slast. No ale samozřejmě, než jsme se pustili do jídla, už se rozlévala vodka. Vodka bylo heslo na následující tři dny. Ta tu tekla skoro proudem a téměř nebylo možné ji odmítnout. Na druhou stranu mě ale překvapila její jemná chuť. Dalo se jí vypít o něco víc, než doma, ale moje typické „alkoholické okénko“ po ní stejně hrozilo.

Pár místních koňáků přihnalo stádo huculů z pastvin. Koní tu bylo něco přes třicet. Místní šéf Saša s námi začal školení jízdy na koni. Téměř u každého bodu mi Eliška řekla, že je to špatně, že takhle se na koni nejezdí :D No, ještě že nejsem jezdec a je mi to celkem jedno. Saša nám všechno vysvětlil podle tabule s názornými obrázky s vtipným podtextem. Celková atmosféra tu byla hodně přátelská. Po chvíli už mohla první skupina devíti lidí vyjet na zkušební projížďku po okolí. Cestou nás kontrolovali a hlídali, jestli děláme všechno správně. Snažili se se všim radit co nejlépe to šlo, takže si na své přišli i úplní začátečníci. I když byl okolní terén dost náročný, dalo se to zvládnout. Jela jsem až v druhé skupince, jenže už se začalo pomalu stmívat. Nečekala jsem, že se bude bez problému jezdit i v noci a zpáteční cesta po tmě už mi přišla na začátek v neznámém terénu na neznámém koni celkem stresující. Jakmile nás pohltila tma, jeden z koňáků začal zpívat zvučným hlasem To ta Helpa a další písničky. A člověk měl zase úsměv na tváři.

Přibližně za hodinku jsme byli zpátky a už na nás opět čekaly litry vodky. Eliška vytáhla ukulele, zapělo se, seznámilo s místními osadníky a já už se pomalu odporoučela do hajan. Byl tu pro nás postavený velký stan s dřevěnými palandami, ve kterém se topilo malými kamny. Vlastně tu všechno bylo útulné.

Čas tu byl relativní. Bez civilizace a současného moderního trendu být vždy a všude v pohotovosti se svým smartPhonem byl ale o to hodnotnější. Signálu byste se tu nedočkali. Pokud někdo koukal do telefonu, tak jenom proto, aby si prohlédl fotky, které právě vyfotil. I přes všechny nádherné snímky ale člověk neprohlédne místní krásu, dokud si ji sám neprožije.

Konečně jsem se cejtila zase relativně fit. Druhý den se jelo na delší vyjížďku, orientačně na čtyři hodiny na horu Ostrá a zpět. Tentokrát jsem se rychle zapojila do první skupiny, aby mě zas nečekal noční výlet (i když bez toho zpěvu mě to možná trochu mrzet bude) a jelo se. Počasí bylo vyloženě jak na objednávku i když nahoře už trochu fučelo a člověk mohl rychle prochladnout. Pokud mi včerejší terén přišel náročný, putovat po cestičkách na vrcholcích hor, kde máte zprava i zleva sráz je ještě o level jiný kafe ... no, nějak jsme to vyhopsali a všichni jsem se nahoru dostali bez obtíží.

---

Zápis z deníku, sobota 14.10., 17:08

„Při cestě zpátky v lesích a bahnech se za mnou někomu splašil kůň. Můj kůň to nedal a rozhodl se splašit taky, zrovna když jsem s nim vybírala náročnou zatáčku z kopečka. Vypelášil se mnou mezi stromy k potoku a tam mě shodil. No, bylo to do bláta a na můj zadek, takže žádný úraz, ale podobný překvápka bych už radši neopakovala.“

---

Na dnešní večer se připravila místní lázeň Čan. Prostě jeden mega hrnec, pod kterým se zatopí dřevem. Ve výsledku se pak v hrnci vaříte jako kuřata. Už jsem se cítila dobře, ale radši jsem se rozhodla vypít o to víc vodky ve společnosti místního šéfa, než zase pokoušet zdraví pobíháním v plavkách kolem vařícího hrnce v teplotách blížících se nule. No a jak jsem řekla, tak se stalo - stačilo pár panáků a z večera si nepamatuju vůbec nic. To je moje specialita. Co je větší specialita - nikdo na mně nikdy nepozná, že už mám dost, dokud neusnu. Celou dobu se chovám normálně, ve výsledku je to ale jako být v reálu Jekyllem a po vodce Hydem. I když co já vim, Hyde možná ví, co normálně dělá Jekyll, ale rozhodně neni jeho povinností to respektovat. Takže co se dělo pak, je ve hvězdách.

---

Zápis z deníku, neděle 15.10., 11:24

„Eliška přinesla ukulele s tim, že ale jde do Čanu. Chvilku jsem se pokoušela naučit nějaký akordy (a asi 3 jsem si zapamatovala), ale už jsem byla v takovým stavu, že mi to moc nešlo. Co bylo po tom, kdy jsem odložila ukulele, netušim. Mám akorát letmý záblesk, kdy mě Saša odvádí do mojí postele...“

---

Poslední den v osadě už pomalu všichni počítáme modřiny a bolístky, které jsou tu nevyhnutelné. Stačí špatně ukočírovat koně a už máte uražené koleno od stromu. Hopsání v sedle už neni nepříjemné jenom pánům, ale dámy mají taky pomalu problém si sednout. Nikdo to ale nevzdal a všichni jsme se jeli projet i na druhou horu, Runu. Cesta byla podobně náročná jako na Ostrou, možná o trochu delší. Druhá skupina už ji jela ve větší části spíš po tmě. Závěrečný večírek byl umírněnější, lidi postupně odpadávali trochu dříve.

---

Zápis z deníku, neděle 15.10., 22:53

„Cestou na kadibudku jsem si všimla nádherně zasypané oblohy hvězdami, jejímž středem procházela mléčná dráha. Na chvíli jsem se musela zastavit a zhasnout baterku.“

---

Ráno nás čekalo vstávání trochu časněji, než jsme si zvykli, protože už bylo třeba se vypravit údolím zpět k autobusu. Jako první jsem vstala v půl osmý a šla si dát čaj z horských bylinek. U kuchyně bylo živo, všichni místní osadníci byli brzo na nohou a každý dělal svojí práci. Brzo dopoledne přicházeli další turisti nadýchat se trochu toho horského vzduchu a naše výprava se tím blížila ke konci. Sbalili jsme věci a započali standardní loučící se rituál. Fotky, objímání, slibování, dojímání ... každé loučení je těžké. Troufám si říct, že se domu nechtělo nikomu.

---

Zápis z deníku, úterý 17.10., 8:55

„Moje nachcípání už trochu pokročilo od brutální rýmy do prohlubujícího se chrapláku s postupnou ztrátou hlasu. Na hranicích jsme museli všichni z autobusu vystoupit a osobně si nechat zkontrolovat pasy a zavazadla. Povolený vývoz byl dvě krabičky cigaret a dva litry alkoholu na osobu. Když jsem šla s krosnou na řadu, celník se mě zeptal - cigarety? Alkohol? Svérázně jsem zaskřehotala - Nekouřim a nepiju! Se tak na mě podíval, jestli to myslim vážně a já aniž bych zaváhala - No vážně, jsem jenom nachcípaná ... :D“

---

Sešla se nás tam naprosto unikátní parta lidí v čele se Slovenkou Elenou, která celý kolektiv bravurně stmelovala svým bezkonkurenčním, bezprostředním a upřímným projevem. Všichni jsme se nasmáli nejmíň na rok dopředu (to samé možná platí i o alkoholu), získali nové kontakty a dostali o životu nový rozměr. Někteří možná pokořili svoje osobní hranice a posunuli je zas o kus dál. Věřím tomu, že celý pobyt byl perfektně načasovaný, co se vývoje vztahů ve skupině týče, a skončilo se přesně v nejlepším, i když by si to každý přál protáhnout alespoň o několik dní. Každopádně není všem dnům konec, zima uteče a na jaře kdoví? Rozhodně si to žádá repete :)

Autor: Hanka Slanařová | středa 18.10.2017 17:06 | karma článku: 16.67 | přečteno: 994x


Další články blogera

Hanka Slanařová

Tokajská oblast v cikánských povozech

Po úspěšné ukrajinské výpravě po poloninách na koních jsem se nadchla pro cestování. Další cíl: Tokajská oblast v cikánských povozech.

23.11.2017 v 17:09 | Karma článku: 12.93 | Přečteno: 541 | Diskuse

Hanka Slanařová

Do Chorvatska s Blablacarem

Léto se pomalu rozjíždí, objednané dovolené klepají na dveře a všichni už se těší na moře, do hor, do přírody nebo kamkoliv je komu libo. Co takhle to ale zkusit trochu jinak?

9.6.2017 v 18:47 | Karma článku: 10.12 | Přečteno: 588 | Diskuse

Hanka Slanařová

Letem světem se středověkem

Ne každý má v životě štěstí dělat a živit se tím, co ho opravdu baví. Jednou jsem někde četla, že není úplně důležité se živit svým oblíbeným koníčkem, ale tím, co nám jde.

29.5.2017 v 21:08 | Karma článku: 11.31 | Přečteno: 484 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jan Fikáček

Proč se skoro všechny děti ve Francii jmenují stejně

Jestli čekáte, že budu psát o tom, že většina dětí narozených ve Francii se už jmenuje Mohamed, tak jste se netrefili. Většina dětí v Belgii a Francii se totiž jmenuje Dusmo.

22.2.2018 v 9:08 | Karma článku: 26.91 | Přečteno: 1899 | Diskuse

Vladimír Hauk

Hanoj není pro pěšáky. Její duch vás ale pohltí.

Stará Hanoj je bludiště úzkých uliček a skrytých průchodů. Všude plno lidí, kol, skútrů i aut. Musíte být stále ve střehu. Jsou zde však i místa, kde lze najít klid, mír a ticho. Nejlepší jsou ale hanojské úsměvy. A káva

22.2.2018 v 8:20 | Karma článku: 12.28 | Přečteno: 191 | Diskuse

Petr Janák

Starověká Petra

Dnes nás čeká cesta do Petry a pak i starověká Petra. Říká se, že Petra je jedno z míst na zemi, které Vás ohromí. Bude to tak i v našem případě?

22.2.2018 v 8:00 | Karma článku: 10.24 | Přečteno: 214 | Diskuse

Věra Janů

Ukrajina cestou necestou: VI. Výstup na Hoverlu

Čtvrtek 31.8.2017. Píšu opět se zpožděním. Včera večer jsem byla tak unavená, že jsem sotva viděla na oči.

21.2.2018 v 19:29 | Karma článku: 11.96 | Přečteno: 334 | Diskuse

Denis Herák

Malá Fatra nám nepraje! 1. Časť.

V tomto článku Vám chcem napísať krátky príbeh, ako som sa snažil mojim partákom Jankom zdolať dva krát Malú Fatru, ale ani raz sa nám to kvôli počasiu nepodarilo.

21.2.2018 v 13:39 | Karma článku: 10.37 | Přečteno: 330 | Diskuse
Počet článků 5 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 585

Houslistka na cestách, která se mimo jiné občas zabývá svojí malou živností v tvorbě různých šitých produktů.





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.